Všechny hledače spravedlnosti jistě v podvědomí zneklidňuje a trápí nepříjemná otázka. Je vůbec v lidských silách pravou spravedlnost nalézt? Žijeme na vysokém stupni civilizace, úroveň našich znalostí je oproti minulým temným dobám gigantická, s největší pravděpodobností jsme pány známého vesmíru, vyzkoušeli jsme dobrovolně i nedobrovolně nejrůznější podoby státního zřízení, ale přesto existuje nekonečné množství důkazů, že spravedlnost ve své nejčistší přírodní podobě nalezena nebyla. Je tedy možné dobrat se spravedlnosti nebo aspoň ji rozpoznat v každodenní politice moderního demokratického státu?
Na první pohled dokonce velmi snadno, neboť jsme si určili pomocí zákonů a norem mantinely chování. Přesněji, v lepším případě je určila demokratická většina, osvícený panovník nebo oba tyto mocenské subjekty rukou společnou a nerozdílnou. Ještě složitější je to se spravedlností založenou, či spíše vynucovanou různými náboženstvími. Fanatici všech dob i víry se nikdy nerozpakovali a stále nerozpakují ve jménu svého chápání spravedlnosti ničit majetky a mařit lidské životy.
Můžeme tedy s oporou obecně respektovaného právního stavu definovat, co je za dané konkrétní situace spravedlivé a co nikoli. Ale…Potíž je, že ne všichni jsme ochotni takovou spravedlnost uznávat nebo se jí podrobit, protože v mnoha případech může mít pro konkrétního jedince nebo skupinu stejně politicky smýšlejících velmi nepříjemné důsledky. Tím spíš, že státem určená spravedlnost má logicky své geografické hranice. To, co může být v určitém prostoru chápáno jako hrdinský čin, ospravedlněný státním zájmem nebo náboženským zanícením a věrné službě bohu, může být o několik kilometrů dál nazváno terorismem, banditismem, opovrženíhodným zločinem. Typickým příkladem dneška jsou sebevražedné atentáty islamistických radikálů namířené proti nic netušícím jinověrcům a ateistům.
V totalitních režimech je politická spravedlnost určována hrstkou mocných. Lépe řečeno, křivdy a bezpráví páchané na režimu nepohodlných jednotlivcích nebo skupinách obyvatelstva jsou ospravedlňovány ideologií a státním zájmem. Pokud se postižení brání, represe proti nim se ještě vyostří. Připomeňme německou okupaci českých zemí v letech 1939 – 1945, konkrétně atentát na zastupujícího říšského protektora, třetího nejmocnějšího muže říše a možného Hitlerova nástupce Reinharda Heydricha. I přes tvrdou a krvavou reakci okupantů, musí být tento čin chápán jako spravedlivá odplata ujařmeného národa, který zahnán do kouta bojuje o další holou existenci. Z hlediska českého národa byl tento čin výsostně spravedlivým. Vyvolal však nespravedlivou krvavou mstu, která stála život velké množství nezúčastněných a nevinných lidí. To je fakt, který neustále zdůrazňují někteří pochybovači o oprávněnosti atentátu. Věřme, že budou slyšet čím dál tím méně.
Důležité je, abychom ani v budoucnu poučeni historií neztratili touhu po hledání a poznání spravedlnosti. Důležitější je, abychom k tomu měli vůbec příležitost.