S manželem jsme spolu 21 let, od mých 17let a jeho 21let, takže by se dalo říct první vážné vztahy. Muž nikdy nebyl objímací nebo mazlící typ, ale sex fungoval skvěle. Momentálně máme 3 děti na prvním stupni a s tím spojený kolotoč škola, kroužky a podobně. Sex už není na denním pořádku, ale to mě netrápí. Spíš mi začínají chybět doteky, polibky či obejmutí jen tak v průběhu dne … stačila by klidně jedna pusa či obejmutí, ale k tomu z manželovy strany dochází jen v případě, kdy má chuť na sex a z obejmutí pak očekává něco víc, na což ale já po třeba 3 či 4 dnech bez jakéhokoliv vzájemného doteku nemám poslední dobou už chuť.
Když se snažím o pro mě chybějící věci já, tváří se, jak kdybych po něm chtěla bůh ví co. Několikrát jsem s ním na toto téma již mluvila, avšak byl to spíše monolog a žádnou reakci jsem nedostala a situace se nezměnila ani o chlup. A mně vážně v životě tyto projevy lásky začínají chybět a nechci a neumím se smířit s tím, že takto budu žít třeba dalších 30 let. Vztah není ideální, ale je bez hádek, lhaní, nevěry, s dětmi pomůže. Odcházet nechci, ale tahle věc mi čím dál víc vadí. Už nevím, jak mu mám dát nějakým způsobem najevo, že mi to vadí natolik, že takhle nechci dál žít.
Mně přijde, že to prostě nebere vůbec vážně, i když jsem se mu to několikrát snažila vysvětlit a říct mu, jak moc pro mě polibky a doteky znamenají. Ale nic se neděje a já už jsem z toho zoufalá. Nejhorší je na tom to, že už jsme tolik let spolu a máme spolu děti a je prostě těžké něco zahazovat. Tolik let a už jenom ta představa mě děsí. Na druhou stranu vím, že takhle dál žít nechci. Přemýšlím nad tím, co dál, jestli s ním má cenu vůbec setrvávat anebo ne, dlouho už to takhle nevydržím, přesto doufám, že se můj manžel třeba ještě změní a rozsvítí se mu v hlavě a pochopí mě…