Typickou vlastností nás lidí je, že o všem moc přemýšlíme. Nejen o věcech a událostech, ale především o lidech. Spoustu naší mentální kapacity nevyhnutelně obsazují myšlenky a obavy o nás a naše mezilidské vztahy. Ať už jste nenapravitelná citlivka nebo drsňák od přírody, jsou jistě osoby, které ani vás nenechávají chladným.
Být někým posedlý je celkem běžný fenomén všech smrtelníků. Samozřejmě se zde nechceme věnovat polemizování o posedlosti, která vede až ke kriminálním činům nebo pronásledování. Jde o psychickou posedlost někým, kdo vás z nějakého důvodu dráždí a vy si nemůžete pomoct, ale nedaří se vám ho prostě dostat z hlavy.
Posedlost může být samozřejmě dvojího typu, pozitivní a negativní. Neznamená to, že by jedna snad byla lepší než druhá. Obě formy jsou takřka smrtící pro naše duševní zdraví.
Pozitivní posedlost znamená, že jsme někým posedlí především proto, že nám přijde až nadpřirozeně úžasný. Chceme takovému člověku být nablízku, chceme o něm všechno vědět, přejeme si být jeho přítelem nebo i partnerem. Uchvacuje nás jeho chování i jeho život, jsme posedlí představou, že s ním můžeme sdílet jeho zážitky a kocháme se jeho příspěvky na sociálních sítích. Kdyby nám někdo tvrdil, že tahle naše snová osoba má své nedostatky, špatné vlastnosti nebo nedej bože, je ve skutečnosti nesnesitelná, nejspíš neuvěříme.
Negativní posedlost je protkaná trochu jinou škálou emocí. Tento druh sociálního klamu obsahuje závist, žárlivost, mnohdy i čirou nenávist k druhé osobě. Takový člověk je někdo, kdo nám sice vůbec nic neudělal, ale něco z jeho osobnosti nás takovým způsobem vytáčí, že bychom mu nejraději zakroutili krkem. Štve nás být v jeho blízkosti, nenávidíme cokoli co řekne nebo udělá. Neustále sami sobě připomínáme, jak je tento člověk příšerný, máme na něj vztek, závidíme mu, když se mu něco podaří a máme radost z jeho neúspěchů. Přejeme mu jen to nejhorší.
Výsledek obou těchto škál posedlosti je ten, že psychicky na druhém člověku ulpíváme, bezdůvodně si představami o něm zalepujeme mysl a plýtváme emocemi na nějakou představu o něm, která nemusí být vůbec reálná. Je to jako vězení, nekonečná bitva mezi námi a něčím, nad čím nelze vyhrát.
Příčinou je to, že osoba, kterou jsme posedlí, má něco, např. nějakou vlastnost, kterou my sami nemáme a chtěli bychom mít. Nebo ji máme a hrozně nás to štve. Ať jedno či druhé, jediným řešením tohoto začarovaného kruhu je začít u sebe. Přestat být posedlí sami sebou, osvobodit se tím, že si odpustíme, co nám chybí nebo co se nám na naší osobnosti nelíbí.